Dlouho jsem nic nepsala, tak teď to vezmu v trochu větším kalupu :) Adlinka pokračuje a přidávám vlakovou básničku, vonící jarem. Mám vlaky ráda, jezdí rychle, jezdí daleko, jezdí pohodlně a nedrncají - a tak se v nich dobře píše a ještě líp se píše o nich. Třeba takhle...
Dívám se z okna vlaku
Proč?
Je tam tma
a fouká
Nesmí se to
- a průvodčí už prošel
Proto se dívám
úterý 31. března 2015
Adlinka - vyprávění druhé
VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ
Ještě o puntíčcích, o malování na střechu a o tom, jak přišlo Modré To
Jak už jsme si pověděli, Adlinka měla ze všeho nejradši svůj domeček a puntíčky. A tak se vždycky zjara pustila do zkrášlování své chaloupky a pak v něm nepřestala po celý rok. Jednou takhle zrovna seděla na stříšce, vedle sebe kbelík s bílou barvou, a malovala flíčky. Okolo rozpustile poletovala Jiřka. ,,Jiřko," hrozila jí Adlinka naoko prstem, ,,nelítej tak nízko. Jinak začne pršet a déšť mi smyje celou mou práci!" Už dávno si všimla, že když vlaštovky létají u země, brzo se spustí lijavec. Myslela, že ho tak schválně přivolávají. Jiřka se snesla blíž. ,,Říkala jsem ti mockrát, že já lítám tam, kde jsou k ulovení mouchy. A ty prostě před deštěm poletují nízko. A navíc," zasmála se, ,,sama moc dobře víš, že malovat puntíčky tě nikdy neomrzí. Ráda si uděláš nové." Adlinka maličko zrudla, pak se začala smát a pokračovala v malování. U toho si prozpěvovala:
,,Na střeše mám čtyři flíčky,
dveře zavřu na knoflíčky,
na tlapkách mám pantoflíčky...
... na plotně mám šunkoflíčky!" pleskla se do čela, sklouzla ze střechy a běžela do chaloupky. Inu, co naplat - přece jenom byla trochu popletená a zapomnětlivá. Doletěla do kuchyně a jen tak tak stihla zachránit svůj oběd. ,,Ještě schovám barvu a půjdu se najíst," řekla si. Odnesla kbelík ze střechy, vešla zas dovnitř a zavřela za sebou dveře.
V tu ránu začalo lít jako z konve. Adlinka se usadila na židli a spokojeně se nadechla. Stihla to úplně těsně. Zachránila barvu i šunkoflíčky. Jen puntíčky jí smyje déšť, ale to jí vůbec nevadí. Jiřka měla pravdu - Adlinka má teď aspoň důvod, proč si je namalovat znova. Zvesela se pustila do obědvání. Nikam nespěchala, užívala si svůj kuchařský výtvor a dívala se, jak se za oknem čerti žení. Když dojedla, vystrčila pekáč i talířek za dveře, aby se jí v tom dešti rovou umyl. Dveře rychle zabouchla, aby náhodou nezmokla nebo aby ji neofouklo. Vždyť sem ji taky přifoukl vítr a Adlince se nikam pryč nechtělo, a tak si na něj dávala dobrý pozor.
Najednou se jako na povel vyčasilo. Mraky utekly a ukázala se čisťounce modrá obloha. Adlinka se zaradovala a vyběhla ven. Nemohla uvěřit té změně. V tom okolo ní proletělo hejno motýlků, vsadila by se, že to byli modrásci, a zároveň ji do nosu praštila ohromná vůně. Taková, jakou na jaře nikdy neucítíte. Vůně borůvek a pak švestek. Adlince se zdálo, jako by všechno kolem zmodralo. A tu se najednou z lesa vynořilo prapodivné stvoření.
Bylo celé modré a usměvavé. Vesele se culilo na Adlinku a mávalo jí. ,,Kdo jsi? Kde se tu bereš?" ptala se Adlinka. ,,Mně říkají Adlinka a žiju tady," dodala s roztomilou úklonou. Stvoření se zastavilo a vypadlalo, že usilovně přemýšlí. Pak se zase zaculilo, jako by se červenalo, kdyby nebylo tak modré, a taky předvedlo něco jako úklonu. ,,Jsem Modré To a žiju na duze. Totiž žilo jsem na duze, ale spadlo jsem z ní..." Adlince připadalo Modré To malinko popletenéa zašmodrchané. Pak ji ale napadlo, že taky odněkud spadla a možná je popletená úplně stejně. S další malou úklonkou pokynula příchozímu, aby se posadilo na lavičku před chaloupku. ,,Teší mě. Zrovna jsem obědvala šunkoflíčky a trošku mi zbylo. Chceš?" Ani nepočkala na odpověď, vběhla do chaloupky a skoro hned z ní zase vycházela s plnou miskou. Modré To se nedalo dvakrát pobízet a pustilo se do jídla. Za chviličku nezbyl ani kousek šunky, ba ani jediný flíček. ,,Děkuji ti, Adlinko," řeklo Modré To způsobně a podalo Adlince misku. ,,Máš ráda borůvky? Nebo radši švestky? Nějakou ti na oplátku dám." Adlinka nemohla odmítnout. Švestky jí vždycky chutnaly a borůvky, ty modré puntíčky v křoví, měla ráda nade všechno ovoce.
A protože byla malinká, uměla si je užít mnohem líp než my. Připadaly jí tak veliké jako nám jablíčko. Nadšeně kývla a těšila se na zákusek. Byl duben, ale Modré To odkudsi vylovilo dvě borůvky, pro každého jednu. Adlinka se úplně zapomněla divit, jak je to možné. Spokojeně se pustili do jídla.
Ještě o puntíčcích, o malování na střechu a o tom, jak přišlo Modré To
Jak už jsme si pověděli, Adlinka měla ze všeho nejradši svůj domeček a puntíčky. A tak se vždycky zjara pustila do zkrášlování své chaloupky a pak v něm nepřestala po celý rok. Jednou takhle zrovna seděla na stříšce, vedle sebe kbelík s bílou barvou, a malovala flíčky. Okolo rozpustile poletovala Jiřka. ,,Jiřko," hrozila jí Adlinka naoko prstem, ,,nelítej tak nízko. Jinak začne pršet a déšť mi smyje celou mou práci!" Už dávno si všimla, že když vlaštovky létají u země, brzo se spustí lijavec. Myslela, že ho tak schválně přivolávají. Jiřka se snesla blíž. ,,Říkala jsem ti mockrát, že já lítám tam, kde jsou k ulovení mouchy. A ty prostě před deštěm poletují nízko. A navíc," zasmála se, ,,sama moc dobře víš, že malovat puntíčky tě nikdy neomrzí. Ráda si uděláš nové." Adlinka maličko zrudla, pak se začala smát a pokračovala v malování. U toho si prozpěvovala:
,,Na střeše mám čtyři flíčky,
dveře zavřu na knoflíčky,
na tlapkách mám pantoflíčky...
... na plotně mám šunkoflíčky!" pleskla se do čela, sklouzla ze střechy a běžela do chaloupky. Inu, co naplat - přece jenom byla trochu popletená a zapomnětlivá. Doletěla do kuchyně a jen tak tak stihla zachránit svůj oběd. ,,Ještě schovám barvu a půjdu se najíst," řekla si. Odnesla kbelík ze střechy, vešla zas dovnitř a zavřela za sebou dveře.
V tu ránu začalo lít jako z konve. Adlinka se usadila na židli a spokojeně se nadechla. Stihla to úplně těsně. Zachránila barvu i šunkoflíčky. Jen puntíčky jí smyje déšť, ale to jí vůbec nevadí. Jiřka měla pravdu - Adlinka má teď aspoň důvod, proč si je namalovat znova. Zvesela se pustila do obědvání. Nikam nespěchala, užívala si svůj kuchařský výtvor a dívala se, jak se za oknem čerti žení. Když dojedla, vystrčila pekáč i talířek za dveře, aby se jí v tom dešti rovou umyl. Dveře rychle zabouchla, aby náhodou nezmokla nebo aby ji neofouklo. Vždyť sem ji taky přifoukl vítr a Adlince se nikam pryč nechtělo, a tak si na něj dávala dobrý pozor.
Najednou se jako na povel vyčasilo. Mraky utekly a ukázala se čisťounce modrá obloha. Adlinka se zaradovala a vyběhla ven. Nemohla uvěřit té změně. V tom okolo ní proletělo hejno motýlků, vsadila by se, že to byli modrásci, a zároveň ji do nosu praštila ohromná vůně. Taková, jakou na jaře nikdy neucítíte. Vůně borůvek a pak švestek. Adlince se zdálo, jako by všechno kolem zmodralo. A tu se najednou z lesa vynořilo prapodivné stvoření.
Bylo celé modré a usměvavé. Vesele se culilo na Adlinku a mávalo jí. ,,Kdo jsi? Kde se tu bereš?" ptala se Adlinka. ,,Mně říkají Adlinka a žiju tady," dodala s roztomilou úklonou. Stvoření se zastavilo a vypadlalo, že usilovně přemýšlí. Pak se zase zaculilo, jako by se červenalo, kdyby nebylo tak modré, a taky předvedlo něco jako úklonu. ,,Jsem Modré To a žiju na duze. Totiž žilo jsem na duze, ale spadlo jsem z ní..." Adlince připadalo Modré To malinko popletenéa zašmodrchané. Pak ji ale napadlo, že taky odněkud spadla a možná je popletená úplně stejně. S další malou úklonkou pokynula příchozímu, aby se posadilo na lavičku před chaloupku. ,,Teší mě. Zrovna jsem obědvala šunkoflíčky a trošku mi zbylo. Chceš?" Ani nepočkala na odpověď, vběhla do chaloupky a skoro hned z ní zase vycházela s plnou miskou. Modré To se nedalo dvakrát pobízet a pustilo se do jídla. Za chviličku nezbyl ani kousek šunky, ba ani jediný flíček. ,,Děkuji ti, Adlinko," řeklo Modré To způsobně a podalo Adlince misku. ,,Máš ráda borůvky? Nebo radši švestky? Nějakou ti na oplátku dám." Adlinka nemohla odmítnout. Švestky jí vždycky chutnaly a borůvky, ty modré puntíčky v křoví, měla ráda nade všechno ovoce.
A protože byla malinká, uměla si je užít mnohem líp než my. Připadaly jí tak veliké jako nám jablíčko. Nadšeně kývla a těšila se na zákusek. Byl duben, ale Modré To odkudsi vylovilo dvě borůvky, pro každého jednu. Adlinka se úplně zapomněla divit, jak je to možné. Spokojeně se pustili do jídla.
pondělí 2. března 2015
Adlinka - vyprávění první
VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ
O tom, kdo je to Adlinka, o Jiřce a o puntíčcích
Byl jednou jeden les, v tom lese byl malý palouček a na paloučku žila Adlinka. Žila tam už dlouho, jak sama říkala, ale ne odjakživa. Tak odkud se vlastně vzala?
Inu, to bylo tak. Jedné letní noci zuřila obrovská bouřka. Z nebe padaly provazy deště a foukal strašlivě silný vítr. A ten sem odkudsi přivál malinkou bytůstku - možná trochu vílinku, možná spíš broučka nebo taky titěrné děvčátko. Osůbka seděla na trávníku a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Najednou se před ní objevil veliký pták. Byla to Stará vlaštovka, elegantní a vychovaná dáma.
,,Kdo jste a jak jste se tu vzala?" optala se. ,,Já jsem sem prosím spadla..." vysoukala ze sebe bytůstka. ,,Cože jste? Adla?" opáčila nechápavě trochu nahluchlá Vlaštovka. ,,Ale né," osmělovala se bytůstka pomalu, ,,spadla jsem sem. Ze vzduchu. Na hlavičku..." ,,Ach tak," pochopila Vlaštovka, ,,a jakže se ráčíte jmenovat?" Bytůstka trošku znejistěla. Nerozuměla moc dobře Vlaštovčině vybrané mluvě. ,,Já nevím, prosím..." Vlaštovka se zamyslela a pak řekla: ,,Tak ti budu říkat Adla. Ale až vyrosteš, zatím budeš Adlinka." Adlince se to moc líbilo. A protože už nikdy nevyrostla, to jméno jí zůstalo.
Adlinka se zabydlela ve velikém hřibu na kraji louky, do kterého myši vyhlodaly dutinku. S jejím příchodem jako by se do domečku přistěhovalo zvláštní kouzlo. Hříbek nestárnul, netlel a nečervavěl, nožička se mu zpevnila jako stěna a stala se z něj opravdová chaloupka. Adlinka si často říkala, že by radši bydlela v muchomůrce, protože snad nade všechno milovala tečky, flíčky a puntíčky. Svůj hřibový domeček ale milovala taky, a tak se jí v hlavičce usadil parádní nápad. Prostě si namalovala puntíčky na střechu barvou.
Zanedlouho znal Adlinku celý palouček a brzy už půlka lesa. Broučci, myšky a malí ptáčci ji měli rádi a ona zase je. S každým si měla co povídat, pro každého našla chvilku. Byla maličko popletená, vždyť taky spadla na hlavičku, a tak občas dělala bláznivé věci. Nikomu neuměla rozumně poradit, ale když byl někdo smutný, vždycky ho dovedla utěšit a rozveselit. A kdo rozveseloval Adlinku? To nevím, protože Adlinka byla zkrátka veselá pořád.
Její nejlepší kamarádkou ale byla Jiřka. Jiřka byla vlaštovčátko, dcera Staré vlaštovky. Narodila se loni na jaře a s Adlinkou se brzy spřátelily. Ta moc ráda tvrdila, že Jiřka je její největší kamarádka. Protože ty dvě byly nezkrotná a nerozlučná dvojka, ale hlavně protože Jiřka už jako malinká byla mnohem větší než Adlinka. A tak jenom co se naučila trošku létat, začala Adlinku vozit na zádech. O to osamělejší si Adlinka připadala celou zimu, protože Jiřka odletěla za sluníčkem do teplých krajin.
A o to veselejší byla, když jí teď na jaře nad chaloupkou zakroužilo hejno vlaštovek a mávaly jí křídly. ,,Dobrý den, Adlinko!" volaly, ,,tancuj, skákej, raduj se, jaro je tu!" Nejmenší vlaštovka se krásným obloučkem spustila dolů Adlince přímo před dveře. ,,Ajéje, to jsou k nám hosti!" zavolala Adlinka. A jací! Vždyť se jí vrátila její Jiřka, Jiřinka - vlaštověnka. A byla celá jako nová. ,,Jiřko, páni, ty jsi ale vyrostla!" divila se Adlinka. Vlaštovka se spokojeně nafukovala. ,,Jsem už skoro tak veliká, jako moje maminka! Ale ty Adlinko se mi zdáš nějaká menší. Určitě jsi nevyrostla ani o kousíček." Jiný by se urazil, třeba vy nebo já, ale Adlinka se jenom zasmála. ,,Já už nerostu a je to tak dobře. Ty se do hnízda vejdeš, ale já bych se nevlezla ani do domečku ani do sukýnky." A na ta slova se začala točit, až se jí sukýnka rozvlnila a puntíčky, co na ní byly, se slily v jednu nekonečnou čáru. Jiřka vyletěla kousek do vzduchu a začala kroužit nad Adlinkou. Radovaly se z jara a z toho, že se zase vidí.
O tom, kdo je to Adlinka, o Jiřce a o puntíčcích
Byl jednou jeden les, v tom lese byl malý palouček a na paloučku žila Adlinka. Žila tam už dlouho, jak sama říkala, ale ne odjakživa. Tak odkud se vlastně vzala?
Inu, to bylo tak. Jedné letní noci zuřila obrovská bouřka. Z nebe padaly provazy deště a foukal strašlivě silný vítr. A ten sem odkudsi přivál malinkou bytůstku - možná trochu vílinku, možná spíš broučka nebo taky titěrné děvčátko. Osůbka seděla na trávníku a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Najednou se před ní objevil veliký pták. Byla to Stará vlaštovka, elegantní a vychovaná dáma.
,,Kdo jste a jak jste se tu vzala?" optala se. ,,Já jsem sem prosím spadla..." vysoukala ze sebe bytůstka. ,,Cože jste? Adla?" opáčila nechápavě trochu nahluchlá Vlaštovka. ,,Ale né," osmělovala se bytůstka pomalu, ,,spadla jsem sem. Ze vzduchu. Na hlavičku..." ,,Ach tak," pochopila Vlaštovka, ,,a jakže se ráčíte jmenovat?" Bytůstka trošku znejistěla. Nerozuměla moc dobře Vlaštovčině vybrané mluvě. ,,Já nevím, prosím..." Vlaštovka se zamyslela a pak řekla: ,,Tak ti budu říkat Adla. Ale až vyrosteš, zatím budeš Adlinka." Adlince se to moc líbilo. A protože už nikdy nevyrostla, to jméno jí zůstalo.
Adlinka se zabydlela ve velikém hřibu na kraji louky, do kterého myši vyhlodaly dutinku. S jejím příchodem jako by se do domečku přistěhovalo zvláštní kouzlo. Hříbek nestárnul, netlel a nečervavěl, nožička se mu zpevnila jako stěna a stala se z něj opravdová chaloupka. Adlinka si často říkala, že by radši bydlela v muchomůrce, protože snad nade všechno milovala tečky, flíčky a puntíčky. Svůj hřibový domeček ale milovala taky, a tak se jí v hlavičce usadil parádní nápad. Prostě si namalovala puntíčky na střechu barvou.
Zanedlouho znal Adlinku celý palouček a brzy už půlka lesa. Broučci, myšky a malí ptáčci ji měli rádi a ona zase je. S každým si měla co povídat, pro každého našla chvilku. Byla maličko popletená, vždyť taky spadla na hlavičku, a tak občas dělala bláznivé věci. Nikomu neuměla rozumně poradit, ale když byl někdo smutný, vždycky ho dovedla utěšit a rozveselit. A kdo rozveseloval Adlinku? To nevím, protože Adlinka byla zkrátka veselá pořád.
Její nejlepší kamarádkou ale byla Jiřka. Jiřka byla vlaštovčátko, dcera Staré vlaštovky. Narodila se loni na jaře a s Adlinkou se brzy spřátelily. Ta moc ráda tvrdila, že Jiřka je její největší kamarádka. Protože ty dvě byly nezkrotná a nerozlučná dvojka, ale hlavně protože Jiřka už jako malinká byla mnohem větší než Adlinka. A tak jenom co se naučila trošku létat, začala Adlinku vozit na zádech. O to osamělejší si Adlinka připadala celou zimu, protože Jiřka odletěla za sluníčkem do teplých krajin.
A o to veselejší byla, když jí teď na jaře nad chaloupkou zakroužilo hejno vlaštovek a mávaly jí křídly. ,,Dobrý den, Adlinko!" volaly, ,,tancuj, skákej, raduj se, jaro je tu!" Nejmenší vlaštovka se krásným obloučkem spustila dolů Adlince přímo před dveře. ,,Ajéje, to jsou k nám hosti!" zavolala Adlinka. A jací! Vždyť se jí vrátila její Jiřka, Jiřinka - vlaštověnka. A byla celá jako nová. ,,Jiřko, páni, ty jsi ale vyrostla!" divila se Adlinka. Vlaštovka se spokojeně nafukovala. ,,Jsem už skoro tak veliká, jako moje maminka! Ale ty Adlinko se mi zdáš nějaká menší. Určitě jsi nevyrostla ani o kousíček." Jiný by se urazil, třeba vy nebo já, ale Adlinka se jenom zasmála. ,,Já už nerostu a je to tak dobře. Ty se do hnízda vejdeš, ale já bych se nevlezla ani do domečku ani do sukýnky." A na ta slova se začala točit, až se jí sukýnka rozvlnila a puntíčky, co na ní byly, se slily v jednu nekonečnou čáru. Jiřka vyletěla kousek do vzduchu a začala kroužit nad Adlinkou. Radovaly se z jara a z toho, že se zase vidí.
Adlinka a Modré To
Tak nějak jsem se loni pustila do psaní pohádky. Zatoužila jsem asi po něčem, čím bych se potěšila a rozveselila. Celkem to zatím vychází, a tak jsem se rozhodla podělit se o tuhle svou radůstku - když se tak hezky blíží to jaro... Budu vám tedy zprostředkovávat své milé alterego - Adlinku, a taky Modré To. A kdo to je? Uvidíte sami :)
Plány
Tak znova...
Nějak mi to s blogováním nejde, začnu ..... a za chvilku nevím, kam dál. Zase mě ale napadlo, že to risknu. Řekla jsem si, že zásoba v šuplíku přerostla všechny meze a až se vyčerpá, už tam snad bude další. A tak zkusím s železnou nepravidelností vynášet ta svoje písmenka na světlo...
Pěkné počtení přeje Adli
Nějak mi to s blogováním nejde, začnu ..... a za chvilku nevím, kam dál. Zase mě ale napadlo, že to risknu. Řekla jsem si, že zásoba v šuplíku přerostla všechny meze a až se vyčerpá, už tam snad bude další. A tak zkusím s železnou nepravidelností vynášet ta svoje písmenka na světlo...
Pěkné počtení přeje Adli
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)