Ještě o puntíčcích, o malování na střechu a o tom, jak přišlo Modré To
Jak už jsme si pověděli, Adlinka měla ze všeho nejradši svůj domeček a puntíčky. A tak se vždycky zjara pustila do zkrášlování své chaloupky a pak v něm nepřestala po celý rok. Jednou takhle zrovna seděla na stříšce, vedle sebe kbelík s bílou barvou, a malovala flíčky. Okolo rozpustile poletovala Jiřka. ,,Jiřko," hrozila jí Adlinka naoko prstem, ,,nelítej tak nízko. Jinak začne pršet a déšť mi smyje celou mou práci!" Už dávno si všimla, že když vlaštovky létají u země, brzo se spustí lijavec. Myslela, že ho tak schválně přivolávají. Jiřka se snesla blíž. ,,Říkala jsem ti mockrát, že já lítám tam, kde jsou k ulovení mouchy. A ty prostě před deštěm poletují nízko. A navíc," zasmála se, ,,sama moc dobře víš, že malovat puntíčky tě nikdy neomrzí. Ráda si uděláš nové." Adlinka maličko zrudla, pak se začala smát a pokračovala v malování. U toho si prozpěvovala:
,,Na střeše mám čtyři flíčky,
dveře zavřu na knoflíčky,
na tlapkách mám pantoflíčky...
... na plotně mám šunkoflíčky!" pleskla se do čela, sklouzla ze střechy a běžela do chaloupky. Inu, co naplat - přece jenom byla trochu popletená a zapomnětlivá. Doletěla do kuchyně a jen tak tak stihla zachránit svůj oběd. ,,Ještě schovám barvu a půjdu se najíst," řekla si. Odnesla kbelík ze střechy, vešla zas dovnitř a zavřela za sebou dveře.
V tu ránu začalo lít jako z konve. Adlinka se usadila na židli a spokojeně se nadechla. Stihla to úplně těsně. Zachránila barvu i šunkoflíčky. Jen puntíčky jí smyje déšť, ale to jí vůbec nevadí. Jiřka měla pravdu - Adlinka má teď aspoň důvod, proč si je namalovat znova. Zvesela se pustila do obědvání. Nikam nespěchala, užívala si svůj kuchařský výtvor a dívala se, jak se za oknem čerti žení. Když dojedla, vystrčila pekáč i talířek za dveře, aby se jí v tom dešti rovou umyl. Dveře rychle zabouchla, aby náhodou nezmokla nebo aby ji neofouklo. Vždyť sem ji taky přifoukl vítr a Adlince se nikam pryč nechtělo, a tak si na něj dávala dobrý pozor.
Najednou se jako na povel vyčasilo. Mraky utekly a ukázala se čisťounce modrá obloha. Adlinka se zaradovala a vyběhla ven. Nemohla uvěřit té změně. V tom okolo ní proletělo hejno motýlků, vsadila by se, že to byli modrásci, a zároveň ji do nosu praštila ohromná vůně. Taková, jakou na jaře nikdy neucítíte. Vůně borůvek a pak švestek. Adlince se zdálo, jako by všechno kolem zmodralo. A tu se najednou z lesa vynořilo prapodivné stvoření.
Bylo celé modré a usměvavé. Vesele se culilo na Adlinku a mávalo jí. ,,Kdo jsi? Kde se tu bereš?" ptala se Adlinka. ,,Mně říkají Adlinka a žiju tady," dodala s roztomilou úklonou. Stvoření se zastavilo a vypadlalo, že usilovně přemýšlí. Pak se zase zaculilo, jako by se červenalo, kdyby nebylo tak modré, a taky předvedlo něco jako úklonu. ,,Jsem Modré To a žiju na duze. Totiž žilo jsem na duze, ale spadlo jsem z ní..." Adlince připadalo Modré To malinko popletenéa zašmodrchané. Pak ji ale napadlo, že taky odněkud spadla a možná je popletená úplně stejně. S další malou úklonkou pokynula příchozímu, aby se posadilo na lavičku před chaloupku. ,,Teší mě. Zrovna jsem obědvala šunkoflíčky a trošku mi zbylo. Chceš?" Ani nepočkala na odpověď, vběhla do chaloupky a skoro hned z ní zase vycházela s plnou miskou. Modré To se nedalo dvakrát pobízet a pustilo se do jídla. Za chviličku nezbyl ani kousek šunky, ba ani jediný flíček. ,,Děkuji ti, Adlinko," řeklo Modré To způsobně a podalo Adlince misku. ,,Máš ráda borůvky? Nebo radši švestky? Nějakou ti na oplátku dám." Adlinka nemohla odmítnout. Švestky jí vždycky chutnaly a borůvky, ty modré puntíčky v křoví, měla ráda nade všechno ovoce.
A protože byla malinká, uměla si je užít mnohem líp než my. Připadaly jí tak veliké jako nám jablíčko. Nadšeně kývla a těšila se na zákusek. Byl duben, ale Modré To odkudsi vylovilo dvě borůvky, pro každého jednu. Adlinka se úplně zapomněla divit, jak je to možné. Spokojeně se pustili do jídla.
Žádné komentáře:
Okomentovat