VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ
O tom, kdo je to Adlinka, o Jiřce a o puntíčcích
Byl jednou jeden les, v tom lese byl malý palouček a na paloučku žila Adlinka. Žila tam už dlouho, jak sama říkala, ale ne odjakživa. Tak odkud se vlastně vzala?
Inu, to bylo tak. Jedné letní noci zuřila obrovská bouřka. Z nebe padaly provazy deště a foukal strašlivě silný vítr. A ten sem odkudsi přivál malinkou bytůstku - možná trochu vílinku, možná spíš broučka nebo taky titěrné děvčátko. Osůbka seděla na trávníku a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Najednou se před ní objevil veliký pták. Byla to Stará vlaštovka, elegantní a vychovaná dáma.
,,Kdo jste a jak jste se tu vzala?" optala se. ,,Já jsem sem prosím spadla..." vysoukala ze sebe bytůstka. ,,Cože jste? Adla?" opáčila nechápavě trochu nahluchlá Vlaštovka. ,,Ale né," osmělovala se bytůstka pomalu, ,,spadla jsem sem. Ze vzduchu. Na hlavičku..." ,,Ach tak," pochopila Vlaštovka, ,,a jakže se ráčíte jmenovat?" Bytůstka trošku znejistěla. Nerozuměla moc dobře Vlaštovčině vybrané mluvě. ,,Já nevím, prosím..." Vlaštovka se zamyslela a pak řekla: ,,Tak ti budu říkat Adla. Ale až vyrosteš, zatím budeš Adlinka." Adlince se to moc líbilo. A protože už nikdy nevyrostla, to jméno jí zůstalo.
Adlinka se zabydlela ve velikém hřibu na kraji louky, do kterého myši vyhlodaly dutinku. S jejím příchodem jako by se do domečku přistěhovalo zvláštní kouzlo. Hříbek nestárnul, netlel a nečervavěl, nožička se mu zpevnila jako stěna a stala se z něj opravdová chaloupka. Adlinka si často říkala, že by radši bydlela v muchomůrce, protože snad nade všechno milovala tečky, flíčky a puntíčky. Svůj hřibový domeček ale milovala taky, a tak se jí v hlavičce usadil parádní nápad. Prostě si namalovala puntíčky na střechu barvou.
Zanedlouho znal Adlinku celý palouček a brzy už půlka lesa. Broučci, myšky a malí ptáčci ji měli rádi a ona zase je. S každým si měla co povídat, pro každého našla chvilku. Byla maličko popletená, vždyť taky spadla na hlavičku, a tak občas dělala bláznivé věci. Nikomu neuměla rozumně poradit, ale když byl někdo smutný, vždycky ho dovedla utěšit a rozveselit. A kdo rozveseloval Adlinku? To nevím, protože Adlinka byla zkrátka veselá pořád.
Její nejlepší kamarádkou ale byla Jiřka. Jiřka byla vlaštovčátko, dcera Staré vlaštovky. Narodila se loni na jaře a s Adlinkou se brzy spřátelily. Ta moc ráda tvrdila, že Jiřka je její největší kamarádka. Protože ty dvě byly nezkrotná a nerozlučná dvojka, ale hlavně protože Jiřka už jako malinká byla mnohem větší než Adlinka. A tak jenom co se naučila trošku létat, začala Adlinku vozit na zádech. O to osamělejší si Adlinka připadala celou zimu, protože Jiřka odletěla za sluníčkem do teplých krajin.
A o to veselejší byla, když jí teď na jaře nad chaloupkou zakroužilo hejno vlaštovek a mávaly jí křídly. ,,Dobrý den, Adlinko!" volaly, ,,tancuj, skákej, raduj se, jaro je tu!" Nejmenší vlaštovka se krásným obloučkem spustila dolů Adlince přímo před dveře. ,,Ajéje, to jsou k nám hosti!" zavolala Adlinka. A jací! Vždyť se jí vrátila její Jiřka, Jiřinka - vlaštověnka. A byla celá jako nová. ,,Jiřko, páni, ty jsi ale vyrostla!" divila se Adlinka. Vlaštovka se spokojeně nafukovala. ,,Jsem už skoro tak veliká, jako moje maminka! Ale ty Adlinko se mi zdáš nějaká menší. Určitě jsi nevyrostla ani o kousíček." Jiný by se urazil, třeba vy nebo já, ale Adlinka se jenom zasmála. ,,Já už nerostu a je to tak dobře. Ty se do hnízda vejdeš, ale já bych se nevlezla ani do domečku ani do sukýnky." A na ta slova se začala točit, až se jí sukýnka rozvlnila a puntíčky, co na ní byly, se slily v jednu nekonečnou čáru. Jiřka vyletěla kousek do vzduchu a začala kroužit nad Adlinkou. Radovaly se z jara a z toho, že se zase vidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat