čtvrtek 11. června 2015

Adlinka - vyprávění čtvrté

VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ
O tom, jak honili duhu, o krásném kopci a ještě hezčím nápadu

  Adlinka a Modré To byli na cestě skoro celý den, ale duhu ne a ne chytit. Snažili se trochu vyptávat, jestli ji někdo nepotkal, ale marně. Smutní z toho ale nebyli, šlo se jim pěkně, sluníčko je hladilo a měli si tolik co povídat. Najednou, jak tak koukali, kde co lítá, a vůbec ne před sebe, div nenarazili do skály nebo hory. Inu, vy byste tomu řekli větší kámen obrostlý trávou a s chutí byste si na něj vylezli a seskočili zas dolů, ale nesmíme zapomínat, že Adlinka a Modré To byli malinkatí      a jako skála pro ně ten kámen docela jistě byl. A tolik se jim zalíbil.
 ,,Modré To," volala Adlinka, ,,pojď, musíme tam vylézt. Třeba odtud uvidíme něco krásného!" ,,Ano," vzpomnělo si Modré To, ,,třeba odtud uvidíme duhu a ona zas mě a přiletí!" A tak začali stoupat nahoru. S vozíkem jim to šlo těžko a pomalu, ale nedali se a když už sluníčko pomalu zapadalo, vyškrábali se až na vrchol. Podívali se dolů pod sebe a museli se pochválit. ,,To jsme ale šikovní, Adlí!" radovalo se Modré To. Adlinka se rozhlížela kolem sebe. ,,Už je skoro tma, musíme najít nějaký přístřešek, kde bychom mohli spinkat."
   A opravdu. Za chvilku objevila krásný koutek, kam svítilo sluníčko, ale nefoukal vítr, tři kameny vedle sebe a na nich stříška z větviček a mechu, zkrátka a dobře úplný domeček. Adlinka se zhluboka nadechla, jako by chtěla nabrat odvahu, a vydala se dovnitř na průzkum.
  Doupátko vypadalo opuštěně, ale ne jako by odtud někdo odešel, vypadalo to, že v něm ještě nebydel nikdy nikdo. Adlinka chvíli dumala, jak je to možné, že si někdo postaví domeček a přitom se do něj vůbec nenastěhuje, ale její hlavička byla na takové myšlenky moc malá a uťapaná, a tak si jen řekla: ,,A co? Tak budeme úplně první, kdo tu kdy bydlel."
  A dobře udělala, protože by ji určitě nikdy nenapadlo, že kromě malých zvířátek a různých bytůstek jsou na světě taky bytosti obrovské, kteří si říkají lidé, a mezi nimi jsou trošku míň obrovské bytosti, jejich mláďátka, kterým oni říkají děti. A ty děti moc rády v lese a vůbec všude na výletech staví domečky z listí, z mechu a z větviček, aby tam mohli bydlet skřítci, a přitom nikdy žádného neviděly a možná, že ani vůbec žádní skřítci nejsou - zato Adlinka a jiné bytůstky, o kterých jste, milé děti, nikdy ani neslyšely, ale které existují určitě, ty domečky občas najdou a moc rády se v nich zabydlí.
  Adlinka přivolala Modré To a spolu si vlezli do domečku. Modrému Tomu se líbil úplně stejně jako Adlince. ,,Měli bychom mu nějak říkat," napadlo Modré To, ,,abychom na něj nikdy nezapomněli a abychom poznali, že mluvíme zrovna o něm." Adlinka se rozhlížela a tykadla se jí třepala od přemýšlení. ,,Už vím, je to takové doupátko, tak mu tak můžeme říkat!" Modré To se zaradovalo: ,,Adlí, to je krása, kolik ty máš nápadů! Takové jméno jsem určitě taky mělo na mysli, ale ne a ne ho z té hlavičky dostat ven. Doupátko! Jakpak se ti to líbí, Doupátko naše milé?"
   Chaloupka mlčela, inu, tak už to chaloupky dělávají, ale oba kamarádi si to vyložili jako souhlas. Byli už hodně uťapaní, a tak jen snědli kousek švestky a spěchali vyzkoušet postýlky z mechu. Jak těm se tu noc spalo!
  Modré To mělo své zvláštní modré sny, ve kterých létalo po obloze a plavilo se po všech potůčcích a řekách až do veliké tmavě modré vody, která šplouchala a voněla a byla celá slaná, protože to bylo moře, a najednou ta voda zesládla, zavoněla víc a ještě víc ztmavla a stala se z ní povidla a Modré To v nich plavalo a nemohlo si je dosyta užít, bylo celé od povidel, ale vůbec mu to nevadilo, naopak, bylo z toho nadšené a šťastné. A pak už jen padalo a padalo, ale kupodivu zpátky nahoru na oblohu, padalo tak dlouho, dokud se neprobudilo.
   Adlinka měla sny barevnější, ale taky víc pozemské, vždyť celá Adlinka patřila na zem. Chodila kolem louky, a ta louka byla celá zlatožlutá, Adlinka se z ní radovala, ani nevěděla, proč. Najednou se u ní objevilo moc zvláštní stvoření, celé jako pozašívané nebo záplatované a celé jako by se vyválelo v krabičce s vodovkami, tak bylo pestrobarevné! A divné bylo, jen co je pravda, ale Adlinka se ho jaksi nebála. Začali spolu tancovat a skákat tím zlatem, že to Adlinku tak zmohlo, až z toho usnula i ve snu a probudila se, až když už sluníčko svítilo a hřálo až dovnitř Doupátka.

Žádné komentáře:

Okomentovat